Rozhovor s autorem trilogie STOLETÍ

Auror trilogie Století, spisovatel Ken Follett. Foto: Olivier Favre

KEN FOLLETT je jedním z nejúspěšnějších spisovatelů současnosti. Jeho historické romány se prodávají napříč kontinenty v mnoha miliónových nákladech. Čtenáři se konečně dočkali posledního dílu trilogie Století, která právě vychází pod názvem Hranice věčnosti. O tom, jak rozsáhlé dílo vznikalo, hovoří autor.

 

 

Auror trilogie Století, spisovatel Ken Follett. Foto: Olivier Favre
Auror trilogie Století, spisovatel Ken Follett. Foto: Olivier Favre

Jak vás napadlo napsat trilogii Století?

Byl jsem naprosto nadšený reakcí čtenářů na román Na věky věků. Chtěl jsem napsat něco, co by se jim také tolik líbilo. Přál jsem si znovu zachytit kouzlo té knihy, ale jakkoli mám rád středověk, nechtěl jsem se stát spisovatelem, který píše výhradně o něm. Když jsem přemýšlel, jak bych to udělal, v určitém bodě jsem začal myslet na dvacáté století – nejdramatičtější a nejkrvelačnější století v dějinách lidstva; dramatičnost války na pozadí tyranských režimů, dramata lidí usilujících o nezávislost. Je to napínavý příběh, náš příběh, který se týká nás všech, ať už přímo, nebo prostřednictvím rodičů či prarodičů.

Proč jste pro poslední díl zvolil název Hranice věčnosti?

V průběhu tohoto období jsme všichni věděli, že může každou chvílí vypuknout jaderná válka a přivést lidstvo do záhuby. V tom smyslu jsme žili na hranici věčnosti.

Trilogie sleduje osudy pěti vzájemně spřízněných rodin – americké, ruské, německé, anglické a velšské. V Pádu titánů jste své hrdiny provedl první světovou válkou a ruskou revolucí. V Zimě světa jste zachytil jejich příběhy za velké hospodářské krize a druhé světové války. Tato kniha se týká poválečné éry a studené války. Proč jste si vybral rodiny z těchto zemí a ne z Francie, Itálie nebo Španělska?

Tohle je opravdu technické literární rozhodnutí. Potřeboval jsem obsáhnout všechny seizmické události století s minimálním počtem hlavních postav. Lidé z Francie, Itálie a Španělska samozřejmě sehráli klíčové role, ale příslušníci jiných zemí se ve světě víc přesouvali. Je například přirozené mít ruské, americké a britské postavy zapojené do španělské občanské války – protože tam tyhle národy byly – ale popis ruské revoluce z hlediska postavy španělského návštěvníka by působil strojeně.

Měl jste děj celé trilogie promyšlený předem?

Plánováním celé trilogie jsem strávil šest měsíců. Nakonec jsem si uvědomil, že promýšlení podrobností pro všechny tři knihy by trvalo léta, a tak dlouho jsem své čtenáře nechtěl nechat čekat. Spokojil jsem se s hrubými obrysy a začal se soustředit na první knihu. Dopadlo to docela dobře. Připadá mi trochu legrační, že na konci Zimy světa jsem se ocitl v podobné situaci jako v závěru Pádu titánů – všechny mé ústřední rodiny prožívaly záplavu těhotenství. Díkybohu, že jsou tak plodní. Skýtá mi to flexibilitu při promýšlení dalších příběhů.

Jaké materiály jste prostudoval k Hranici věčnosti?

Hranice věčnosti se odehrává v televizní éře, což mi umožnilo přístup k filmovým i zvukovým záznamům mnoha klíčových událostí. Za Kennedyho i Nixona se setkání v Bílém domě natáčela a tyhle nahrávky jsou teď na internetu. Často jsem mohl použít slova prezidentů v přesném znění.

Navštívil jste místa, kde se odehrávaly klíčové události Hranice věčnosti?

Většinu měst, jako Berlín, Moskvu, Londýn a Paříž, dobře znám, ale jel jsem v rámci příprav na Kubu, protože jedna postava mé knihy žije v Havaně v době kubánské raketové krize. Navštívil jsem také města na hlubokém jihu USA, kde se odehrávaly významné události v éře bojů za občanská práva.

Jak vám připadala Kuba?

Zastavil se tam čas. V důsledku sporu s USA se v téhle zemi úplně zastavil vývoj. Když jsem tam byl, na Kubě teprve probíhala legalizace restaurací!

Jaké to bylo, jít po stopách Jezdců svobody?

Hluboce emotivní zážitek pro mě i pro všechny, kdo mají nějakou osobní zkušenost s problematikou svobody a diskriminace. V šedesátých letech byly vůdčí osobnosti boje za občanská práva očerňovány tiskem i konzervativními politiky. Když je zbili a zabili, mnoho lidí říkalo, že si to zasloužili. Dnes mají Jezdci svobody všude na americkém jihu pomníky.

O této éře psala spousta historiků. Kdo z nich se vám nejvíc líbí nebo koho si mimořádně vážíte?

Velkým mistrem a odborníkem na hnutí za občanská práva je Taylor Branch. Robert Caro píše skvěle o pre­zidentu Johnsonovi. Hodně jsem využil knihu Faktor Gorbačov od Archieho Browna a Berlínskou zeď od Fredericka Taylora.

Jaké místo se vám nejvíc líbilo ve Washingtonu?

Lincolnův památník je úžasný pomník svobody.

Zakládají se některé z vašich fiktivních postav na skutečných lidech?

Ne, ale často využívám úseky ze života skutečných lidí. Například postava George Jakese je na začátku bojovníkem za občanská práva. Později se stane americkým kongresmanem, takže průběh jeho kariéry je velmi podobný kariéře skutečného kongresmana Johna Lewise, s kterým jsem hovořil – ale knižní postava má úplně jiné povahové vlastnosti.

V Hranici věčnosti vystupuje mnoho skutečných historických postav včetně několika hlav států. Koho jste nejvíce obdivoval? Co si myslíte o Nixonovi a východoněmeckém vedení?

Pocítil jsem obdiv vůči Kennedymu a Johnsonovi. Dospěl jsem k názoru, že Nixon byl lepší prezident, než jsem si původně myslel. Jak Reagan, tak H. W. Bush si v zahraniční politice vedli neúspěšně, přestože propaganda tvrdila opak. K vůdcům Sovětského svazu a východní Evropy před érou Gorbačova necítím nic než pohrdání.

Myslíte, že by dnes mohl být zvolen někdo jako Nixon?

Snadno. To, že v USA bezostyšně vznikají neobjektivní média jako Fox News, znamená, že je teď veřejnost čím dál hůř informována. Darebáci tedy mohou být zvoleni, ano.

Když se za tou érou ohlédnete, jaký máte názor na tehdejší politickou situaci?

Uvědomil jsem si, že všechny konflikty dvacátého století se v podstatě týkají jednoho společného tématu: svobody. Od východního Německa až po Alabamu lidé usilovali o totéž. Svoboda se stala ústředním motivem trilogie Století, i když jsem tohle neměl v plánu.

Co chcete, aby lidé získali přečtením této knihy?

Jako vždy bych chtěl, aby byli čtenáři tak hluboce vtaženi do životů mých smyšlených postav, že se jim nebude chtít odtrhnout se od četby. Také bych si přál, aby po přečtení knihy rozuměli své vlastní historii tak, jak do té doby ne.

V recenzi USA Today na Pád titánů stálo, že jste překonal sám sebe a že ta kniha čtenáře vtáhne do děje, pohltí je na řadu dní či týdnů a pak je zase nechá jít, pobavené, ale i poučené. Čtete ještě recenze na svá díla? Může vás po tolika letech úspěchů tento druh recenzí potěšit stejně jako v počátcích vaší kariéry?

Ano, recenze čtu, tyhle věci jsou pro mě velice důležité. Obzvlášť mám rád, když čtenáři – ať už jde o re­cenzenta z celostátních novin, nebo někoho, koho potkám na ulici – řeknou, že jakmile začali číst, nemohli přestat. Mám potom pocit, že jsem asi odvedl opravdu dobrou práci. Při jednom letu concordem z Londýna jsem se ocitl na sedadle vedle Johna McEnroea. Bylo to v den, kdy vybojoval ve Wimbledonu jeden ze svých titulů v singlu. Řekl jsem mu: „Asi vás už nudí tohle slyšet, ale blahopřeju.“ Odpověděl: „Kdepak, vůbec mě to nenudí.“ Cítím přesně totéž, když lidé chválí mou práci.

Někteří spisovatelé žijí ve strachu, že by z jejich knihy mohl vzniknout film nebo televizní seriál. Líbila se vám ta zkušenost?

Vidět, jak dobří herci podávají dobré výkony při ztvárňování postav, které jsem vymyslel, a pronášejí věty, co jsem napsal, je nesmírně vzrušující zážitek. Když všechno dobře dopadne, je to skvělé. Kdyby se dílo nezdařilo, pohled na plátno by vás děsil, ale musíte to risknout. Těší mě a jsem pyšný, že z některých mých příběhů vznikly dobré filmy a televizní seriály. Stvrzuje to sílu příběhu, který lze převést z jedné formy do jiné.

Co bude dál?

Píšu další historický román zasazený do Kingsbridge v šestnáctém století, kdy vládla královna Alžběta I. Měla v Evropě mnoho nepřátel, kteří ji chtěli zabít, takže lidé kolem ní zřídili špionážní systém, aby tyhle teroristy šestnáctého století dopadli. Vlastně to byl začátek britských tajných služeb, díky nimž nakonec máme Jamese Bonda.

Rozhovor poskytlo nakladatelství Euromedia, které jeho knihy vydává.